Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 14.5.
Bonifác
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jakub Seifert do akce nejlépe Českého představení
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 11.10.2014 (17:38:30)

KUBA SEIFERT

 

    9.1.1846   PRAHA, KDY JÍ BYLO DO SMÍCHU… HA     ۞    29.10.1919  PRAHA RONÍ SLZU

 

 

Přes dvacet let suverénně vévodil na naší první scéně hýčkán svým nedočkavým obecenstvem. A pak zapadl jako kámen do hlubin vody. Když jako třiasedmdesátiletý senior zavřel definitivně své oči, nad hrobem se shromáždila jen hrstka lidí…

 

Otec Jakuba Seiferta byl skoro třicet let divadelním mistrem Stavovského divadla. Byl národností Němec narozený v Žatci. Proto se doma mluvilo německy. „Seifert,“ napsal Jakub Arbes, „byl vychován utrakvisticky: doma a ve škole poněmčen, na ulici a mezi kamarády a vůbec v životě počeštěn. Možná, ba skoro jisto, že mu byla národnost šum a fuk. Vbrzku však zvítězil život nad domovem a školou; neboť ve starém domě pražském U Strašpytlů na rohu ulic Myslíkovy a Pštrosovy, jakož i na blízku domu tomu, v němž se Seifert narodil a prožil si své pohádky mládí, byl asi sotva dostatečný počet kamarádů Němců, aby byli mohli držeti kamarády Čechy v šachu: Seifert se stal rozhodným Čechem dříve, nežli snad význam toho slova chápal.“

 

„Můžeš se stát čímkoli, jenom ne hercem!“ hulákal na něj dotčeně otec a kladl mu to upřímně na srdce. Jeho tajným přáním bylo, aby se Jakoubek stal knězem, hodným a nevinným jako holoubek. Ale nakonec ho odvedl do Haasova závodu. Aby se tu vyučil kvalitním xylografem. Synek se poslušně podřídil, ale stejně pošilhával po divadelních prknech, kde se mohl od srdce zasmát i dramatu. Nejprve ho zlákala u ochotníků v Košířích. Jako šestnáctiletý vystoupil v knajpě U Koňáků ve hře Výpalná daň v roli starého truhláře Pavla. Pak ochotničil na Smíchově U zlatého anděla. Nesporným talentem upoutal Vítězslava Hálka, který donutil ředitele Thoméa přesvědčovacími fintami, aby Seiferta pustil na jeviště Prozatímního divadla na zkoušku a vůbec na zkušenou. Jakub řediteli zarecitoval některé pasáže z Hálkovy nové tragédie Záviš z Falkenštejna a 3. května 1863 se ukázal v dobrém světle opět v malém štěku Raoula v Panně Orleánské. Ve stejné hře poprvé vystoupila i Otýlie Sklenářová. Že se patrně znechutil, o tom svědčí jeho odsun k české divadelní Walburgově společnosti do Plzně, kde byl angažován – jako nápovědní balík. A tak se zdálo, že se bude dívat na divadelní prkna jen prostřednictvím nápovědní budky. Napovídal však hercům tak precizně a s takovou vervou, jako kdyby sám stál na jevišti. Zkušený ředitel si toho při zkouškách všiml a vytáhl brzy agilní posilu z budky na jeviště. Při českých představeních hrál první milovníky, v německých hrách mu byly svěřovány charakterní a komické role. Bohužel, když se hrálo česky, bylo plzeňské divadlo skoro neustále poloprázdné. Z jara roku 1864 byl Walburg přinucen česká představení stopnout. I když Seiferta lákal, aby zůstal, Jakub si svázal před velikonocemi svých pár ruksaků a vrátil se do Prahy.

 

Zkusil to znova u české scény – a byl angažován. I když po celý čtvrt roku dostával za jedno vystoupení pouze jediný zlatý, byl happy. Po třech měsících mu byla gáže navýšena na 20 zlatých měsíčně a po roce zdvojnásobena. Dlouho se však nedokázal prosadit. Byl sice členem Zemského divadla, ale „pro slavné ředitelstvo, režii a následkem toho i pro kritiku a širší i nejširší obecenstvo neměl po celou řadu let většího významu než kterýkoli dobrý kompars, „jenž právě ničeho nezkazí“.“

 

Hlavní Seifertovou vadou byl poměrně neduživý nevýrazný hlas. Přitom herecké umění se opírá právě o hlas, který je schopen nejrůznějších modulací a odstínů. Po dvou letech se proto Seifert se svým kamarádem Leopoldem Stropnickým rozhodl, že se bude u Pivody učit zpěvu. Ten brzy poznal, že Seifert má hlas nejen vhodný pro činohru, ale i pro operu. Po necelém roce studií a čarování Seifertovi hlas tak zesílil, že získal všechny předpoklady, aby se stal dobrým a oblíbeným pěvcem. Přesto však léta dál ubíhala a Seifert stále netrpělivěji čekal na svou příležitost. Ta se mu naskytla až v roce 1869, kdy se připravovala Pohádka o Červené Karkulce s hudbou Karla Bendla. V ní se Seifert blýskl sólovou písní v úloze milovníka. Hned nato mu pomohla milosrdná paní Náhoda. V operetách tehdy krákoral tenorista Kysela, který před premiérou operety Žádný muž a tolik děvčat náhle omarodil. Seifert se namanul, že se v úloze rychle zaučí a odzpívá ji celou místo Kysely. Vystoupil poprvé jako operetní zpěvák – a sklidil úspěch. Zalíbil se tak, že například Gustav Pfleger o něm napsal, že z něho bude „výtečný operetní tenorista.“

 

Divadelní správa najednou začala Seiferta zaměstnávat v operetách i komických operách. Rázem se stal neobsazovanějším členem divadelního spolku. Kritika sice poukazovala na fakt, že nelze přetěžovat umělcovy neobyčejné síly, ale vedení divadla na tom valně nezáleželo. Líbí se, podle zákonů trhu ať tedy dosyta hraje! Už tehdy se ukazovalo, že je-li mu dána příležitost, chopí se jí a svým hlasem dovede kdejakou slečnu odvedle okouzlit. Všiml si toho i Jan Neruda.

 

Seifertovou operetní partnerkou se stala subreta Terezie Ledererová. Zpívali spolu milostné duety tak dlouho, až se do sebe zákonitě zakoukali jedna báseň. Tereza se narodila 15. ledna 1844 v Praze. Začala s divadlem koketovat ve Vídni, kam se její otec přestěhoval po revolučních bouřích roku osmačtyřicet. Rézinka zprvu navštěvovala pěvecký zdokonalovací ústav paní Müllerové, pak se jí ujala slavná dramatická umělkyně Frau Alzam–Lechner, a konečně primadona Stavovského divadla v Praze Kateřina Podhorská. V roce 1860 byla jako šestnáctiletá angažována k německému divadlu po debutu v Čarostřelci. Pak vystupovala v Karlových Varech, v Budějkách a v Olomouci, kde poprvé hrála na českém pódiu. Odtud byla pozvána v roce 1864 do Prahy. Vystoupila jako Kačenka v Tylově hře Jiříkovo vidění. V Praze zakotvila natrvalo až po dvou letech, když se sem vrátila přes Kolín nad Rýnem a Terst z Olomouce. Řada jejích operních postav je skutečně nepřehledná. Do dějin české opery se zapsala i jako první Esmeralda Smetanovy Prodané nevěsty. Vynikla v Národním divadle jako představitelka charakterních komických i seriózních rolí. Koncem roku 1888 – tedy poměrně brzy – divadelní scénu opustila. Zůstala pak až do své smrti se svým Jakoubkem (i když to s jeho věrností bylo, víte jak Bondovsky snadné; nikdy na nervy těžkopádné). Pečlivě navštěvovala každé jeho představení. Nevynechala ani jednu reprízu. Zemřela 29. ledna v roce 1914.

 

Ale vraťme se do poloviny let sedmdesátých. V roce 1876 se stal ředitelem Zemského divadla Němec Wirsing, který začal Seiferta zaměstnávat jako o závod, chtěl mu uštědřit jen záhul, žádné flinky údajně tento větší flink nikdy nestrpěl. V jednom měsíci hrál kupříkladu dokonce pětatřicetkrát – každý den a v neděli dokonce dvakrát. Vystupoval v operetách, činohrách, veselohrách i fraškách. Wirsing brzy určil Seifertově umělecké činnosti nový směr. Pochopil, že má před sebou „prvního milovníka“, jakého ještě po celou dobu svého umělého ředitelování nezažil. A cílevědomě začal přesouvat řadu rolí, které do té doby byly doménou Bittnerovou, herce oblíbeného kritikou i obecenstvem, na Seiferta, primitiv. Když pak Bittner na čas ze zemské scény i se svou chotí odešel, nastala v Národním divadle Seifertova chvíle.

 

Elegantní zevnějšek, výrazná a přece vždy ušlechtilá a jemně odstiňující mimika, a především lahodný, sympatický hlas činily ze Seiferta v oboru „prvních milovníků miláčka dam hned v první době, když obor ten převzal, v oborech jiných pak herce snažícího se s veškerým úsilím proniknouti vždy k jádru úlohy a prodchnouti ji životem, intencím autorovým odpovídajícím,“ poznamenává Arbes.

 

Jak pojímá svoje úlohy, naznačil Seifert v listě divadelnímu recenzentu Národních listů Josefu Kuffnerovi, který jej požádal, aby řekl, jakou úlohu hraje při jeho výkonech cit. Napsal:

 

„Z dobrého uvážení a vlastního přesvědčení není mi možno družiti se k umělcům, kteří tvrdí, jak moc na jevišti cítí. Soudím však z vlastní zkušenosti, že ve věci té hraje velikou úlohu věk umělcův.

 

Herec u věku mladém dává se unést bujnou fantazií, ohnivým vzletem a nadšením, a má-li k dispozici pěkné prostředky, podává, druží-li se k těmto vnějším faktorům vnímavá duše a hluboký cit, výkony velmi úctyhodné a dobré – výkony však od duševní dispozice jeho závislé.

 

Malý příklad: zemřela mi maminka. Krátce po její smrti dávala se Fedora. V posledním jednání dochází Ipanova list o smrti bratra a matky jeho; bezděky vzpomenul jsem si na matku, oko se mi zalilo a s opravdovou bolestí hrál jsem scénu, jež ovšem došla velikého úspěchu. Rok na to dávala se Fedora opět a již nevzmohl jsem se na podrobný úspěch, poněvadž tu nebyla táž duševní nálada jako před rokem. Protož myslím, že mladší umělec bývá skoro vždy ve výkonech svých stržen fantazií, svým citem, svou vnitřní dispozicí.

 

Herec u věku zralejším však snaží se setříti osobnost svou, vynakládá všechno umění, aby vytvořil postavy intencím básníka odpovídající. Podaří-li se mu dospěti k takové dokonalosti, potom stojí na výši umění. Shodí-li se sebe vše, což jeho jest, a je-li potom například příkladným Romeem nebo Richardem, potom také jistě jako Romeo dýše, žehrá, miluje, i jako Richard soptí, nenávidí, vraždí, ve vlastním nitru zůstává netknut.

 

Co se mne týče, rozhodně znám se k výroku Diderotově, a myslím, že by každý herec měl spěti k té ovšem ideální výši, státi pod svými duševními pocity, nad svými vášněmi, zkrátka míti v moci celou svoji duši; potom jest možno nastudovati výkony do posledních záhybů promyšlené, dokonalé, jednotné, od duševní dispozice vlastní nezávislé.“

 

Seifert koncem osmdesátých a devadesátých let dosáhl herecké individuality. Jen si přečtěme úryvky z recenzí té doby. O Sardouově Vlasti z roku 1885 se doslovně praví: „Carlos – nač psáti o tom posudky! Toho hrál Seifert a pana Seiferta už milovat a obdivovat musíme. Kdyby to chtěl někdo popírat, byla by to TUPÁ ZÁŠŤ u sta hromů.“ Nebo citát z recenze o prvním provedení Shakespearova Julia Cæsara v Národním divadle 5. listopadu 1885: „Seifertův Marcus Antonius je práce duševní nedoceněné krásy. Jak tajili diváci dech při každém jeho pokynu; každé slůvko bylo neošizená perla, neošizený diamant – bouře potlesku pak byla jen všední odměnou nedostižného pana herce – vpravdě ryzího, dokonalého umělce bez závad a nedodělků. Překypovalo nám srdce hrdostí, že divadlo naše – i pro cizince má živoucí skvosty své takové ceny, jako byl představitel Antonia – vlastně Marcus Antonius sám, dýšící, živoucí, dech beroucí.“

 

Měl velkou přednost ve svém zevnějšku, což se musí nechat. Byl prostřední souměrné postavy. Přitom však byl tak statný, že se na jevišti nikdy neztrácel. Měl souměrně modelovanou hlavu, pravidelné rysy obličeje, nenápadný frňák. Aristokratická ústa a modré pomněnkové oči.

 

„Tajemství jeho umění spočívá po našem úsudku hlavně v rázu, ohebnosti a především v ovládání hlasitosti, jež jest také z četných vzácných hereckých prostředků Seifertových to nejvyvinutější. Seifert je v první řadě deklamátor a v nejširším a zároveň nejušlechtilejším a nejumělečtějším slova smyslu. Deklamaci patetickou má rovněž tak v moci jako mluvu prostou a přirozenou. A mezi těmito dvěma póly ovládá celou škálu nejrůznějších způsobů pronášení myšlenek a frází i vyjadřování citů a různých hnutí mysli.

 

Přednes Seifertův je vpravdě umělecký, někdy i úchvatný, jindy také bravurní, zpravidla však umírněný, bez příkrých nezprostředkovaných přechodů. I v náhlých kontrastech jeví se vždy umělecká míra a zřídkakdy se mine účinkem.

 

Vyjadřování citů a hnutí mysli vůbec ve všech odstínech jejich děje se u Seiferta zpravidla případnou modulací hlasu, tudíž snadněji a méně namáhavě, nežli kdyby neměl dostatečně vhodného orgánu a byl nucen znázorňovat cit a hnutí mysli v první řadě mimikou a hlasem jich teprve doplňovati a odstiňovati.

 

Z té příčiny působí Seifert především jiným na sluch a teprve v druhé fázi na oko. Je přirozené, že posluchač nalezne v umění jeho větší záliby než divák.

 

Přednes i mimika a gesta, vůbec hra ovšem se vhodně kryjí; ale vlastní kouzlo umění Seifertova spočívá přece jen především ve vzácném jeho umění přednesu.“

 

Uveďme tyto řádky z Arbesovy črty o Seifertovi proto, poněvadž tato charakteristika se lehce zdá býti ve všech dostupných vzpomínek současníků na vrcholné umělecké období tohoto nezaměnitelného českého herce tou nejpřiléhavější a nejvěrohodnější. Může to být samozřejmě jen dojem, poněvadž každý, kdo si dá tu práci psát něco o interpretech – ať už o hercích nebo muzikantech – v předchozích staletích, nemůže se bohužel opírat o své vlastní soudy a je odkázán na postřehy a vzpomínání těch, kteří tyto umělce vídali na jevištích nebo slýchali v koncertních halách. Jejich umění neodvratně odvanul čas a nikdo už nebude mít možnost poměřit je vlastním úsudkem.

 

Probírám se opět řadou fotografií. Čtu zažloutlé divadelní programy. Svědčí výmluvně o tom, že Seifert vytvořil desítky a desítky kvalitnějších postav než obvykle. Výtečně vykreslil Napoleona I. v Božetěchově veselohře Světa pán v županu, Maxe Piccolominiho ve Valdštejnovi, Dona Carlose ve stejnojmenné tragédii Schillerově, Frederika v Marii Stuartovně, Marcuse v Messalině, hrdiny mnoha her Shakespearových. Z českých autorů byl prý Seifertovi nejblíže Jaroslav Vrchlický, jehož verše přednášel nedostižným grand royal způsobem. Nezapomenutelný byl jeho Karel IV. v Noci na Karlštejně.

 

Tento herec ovšem nebyl člověkem jen s ideálními vlastnostmi. Okázalý obdiv, kterým ho zahrnovalo v hojné míře obecenstvo mnoho let, vedl až k tomu, že někdy připomínal zhýčkané tenory à la Placido Domingo, vyhledávající pro sebe jen role nejrafinovanější a snažící se, aby veškerá pozornost publika byla soustředěna jenom na ně. Často pak to bylo i na úkor celkového dojmu z předváděné aktovky.

 

„Seifert byl dítětem doznívajícího romantismu, z něhož vycházel a jemuž sloužil až do smrti. Romantismus byl jeho bohem, kterého by byl nezradil za živý svět. A tento romantismus prostě Seiferta na nové cesty nepustil a zatarasil je, že mu byly nepřístupny právě tak jako basistovi partie tenorové. Slovo bylo Seifertovi vším. Jemu nadšeně propůjčoval svůj oslňující orgán, který se chvěl lahodností přímo hudební, ať už šlo o brilantní verše milostné v Soudu lásky anebo o vznosnou deklamaci dramatickou v melodramatické Hippodamii, v níž Seifertův hlas splynul harmonicky s hudbou Fibichovou, stejně jako v Šamberkově J. K. Tylovi anebo v Gœthově Egmontovi s nesmrtelnou hudbou Beethovenovou. O psychologické stránce umění hereckého Seifert snad nikdy ani nepřemýšlel. Nebylo mu dáno, aby pronikal hlouběji a vehementněji do povahy postav, které předváděl… Jen proto se vyhýbal „novým cestám“ a to nejen jako herec, ale i jako režisér.“ Tyto postřehy o něm dal do kupy Ladislav Novák ve svých vzpomínkách na starou gardu Národního divadla.

 

Na rozhraní století se v divadle začaly prosazovat nové moderní realistické směry. Seifert tyto tendence nemohl a ani nechtěl pochopit. A poněvadž si zároveň nechtěl připouštět, že už neodvratně stárne a bude náležet do starého železa, začal se jeho herecký trůn kejvat ze strany na stranu. Byl přesto přesvědčen, že ho na scéně Národního divadla nikdo nemůže nahradit. Nepostřehl, že ve stínu jeho slávy vyrůstá nová a lepší hvězda, herec, jenž razil cestu novému pojetí divadelní Fidlovačky. Touto novou hvězdou na českém divadelním nebi byl Eduard Vojan.

 

Teprve nešetrná palba kritiky o „starém železe“ se ho dotkla tak palčivě, že uražen a roztrpčen do hloubi duše opustil řady Národního divadla. Rozloučil se s veřejností 3. května roku 1904 jako Cyrano z Bergeracu, o kterémžto rýmoval rád a s potutelným úsměvem náš přední bard Karel Kryl. Národní listy tehdy podávaly raport: „Když po nádherně sehrané scéně umírání náš skvělý Cyrano padl se slovy „Můj štít je čistý“, tu zaburácela taková salva potlesku, jaké jsme zřídka kdy byli svědky. Opona bez ustání, nesčetněkrát musela vzhůru a obecenstvo neochabovalo v potlesku a provolání sláva. Lóže, přízemí, místa k stání i galerie byly plny obecenstva, nadšeně provolávajícího, tleskajícího… Byl to impozantní a všestranný projev české společnosti pro velikého umělce, kterého neblahé vlivy a poměry vypudily ze scény, jejíž byl nejpřednější ozdobou a které mohl léta ještě sloužit, neboť včerejší jeho Cyrano dokázal, že hlas jeho zní ryzím zlatem a nikoliv – starým rezavým železem…“

 

Po tříletém vedení divadla Uranie se Seifert opět na scénu Národního divadla vrátil. Vytvořil ještě několik zajímavých postav. Ovšem stáří se už neúprosně dralo k povrchu člověka. Když pak začala i nemoc podlamovat jeho zásoby zbylých sil, odešel na odpočinek. Další léta pak byla vyplněna pouhým vzpomínáním a živořením. Přesto se však jeho hlas, který zůstal stářím nedotčen, rozezněl ještě na konci roku 1918 v Národním divadle v Noci na Karlštejně a v následující sezóně v prologu básně Svatopluka Čecha Ve stínu lípy.

 

Koncem října 1919 Kuba Seifertů zemřel. Zůstalo po něm jenom pár vzpomínek a bronzové poprsí ve foyeru Národního divadla. A přece byl víc než dvě dekády jedním z nejoblíbenějších českých herců, plným právem.

 

 

 

PERSEUS

 

Severní souhvězdí ležící z části na Mléčné dráze kulminuje v listopadu a je dobře pozorovatelné za jasných zimních nocí. Beta Persei zvaná Algol (= nepřijatelná obluda) je jediná hvězda s proměnlivým jasem (zákrytová proměnná) známá už ve starověku. Pro své mrkání a rudou barvu měla nejhorší možnou pověst, byla vždy napojena na temné síly. Ze souhvězdí přilétává v první polovině srpna meteorický roj Perseidy.

 

Řecký mytický hrdina byl synem Dia a smrtelné princezny Danæ. Jejímu otci králi věštili, že jej zahubí vlastní vnuk. Proto nechal svou dceru zamknout do bronzové komnaty ve věži. I tam však pronikl vládce bohů Zeus v podobě zlatého deště. Když král zjistil, že Danæ porodila syna, dal ji i s dítětem vsadit do truhly a tu potopit do moře, Zeus je však vysvobodil. Perseus dospěl a vypravil se splnit přetěžký úkol – zabít obludu Medúzu. Pomáhala mu při tom i bohyně moudrosti Athéna. Dozvěděl se, že jediný pohled Gorgony Medusy dokáže vše proměnit v kámen. Od přátelských nymf dostal kouzelné dary – čepici neviditelnosti, okřídlené střevíce a mošnu. Perseus se vystříhal smrtícímu pohledu tak, že pozoroval obraz Medusy ve svém zlatém štítu. Usekl Meduse hlavu (stvořil tak Pegasa a obra Chrisaora) a odnesl si ji v mošně. Cestou domů narazil na krásnou princeznu Andromedu, která měla být obětována mořské lačné obludě. Pohled hlavy Medusy způsobil, že obluda naráz zkameněla a hrdina se pak s princeznou oženil. Jednou při hrách pak Perseus náhodně diskem zastavil život jakéhosi stařečka v hledišti. Zjistil, že to byl jeho děda, což fakt nasere každého, který se tak proroctví nedokázal vystříhat.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter